Pevný Převod Díl 1.: Dráhové kolo, první část

Fixed Bear Brno si Vám dovoluje přinést sérii článků zabývajícími se dráhovou, sálovou i městskou cyklistikou, kde je využíváno kol s pevným převodem. Dnes úvodní díl věnovaný dráhovému kolu.
Že dráhovka nemá brzdy a je vybavena pouze jedním pevným převodem určitě všichni víme ;-). Dále se proto budeme věnovat odlišnostem od běžné silničky na první pohled ne zcela zřejmým, avšak pro chování kola zásadním. Tyto nuance budou zmíněny i v souvislostech s možnými komplikacemi při konverzi starších silničních rámů na festku.

Geometrie rámu
Geometrie dráhového rámu je přizpůsobena skutečnostem, že se jezdí v klopení a není třeba ostře zatáčet. Dále je na oválu hladký povrch - není nutné, aby kolo tlumilo vibrace, naopak je vyžadována maximální tuhost a maximální přenos jezdcem vynaložené síly na zadní kolo. Klopení na oválu mívá většinou kolem 45°. Aby se eliminovalo nebezpečí, že jezdec škrkne pedálem, má dráhový rám o cca 2cm výš střed oproti silničnímu (výška dráhového středu 28-29cm). Kvůli vyšší tuhosti má dráhovka kratší rozvor, což je dáno kratší zadní stavbou, strmějším úhlem sedlové i hlavové trubky a nízkou vidlicí. Výsledkem je, že galusky často téměř lížou rám. To se negativně projevuje při použití dráhového kola mimo velodrom. Při ostrém zatočení může v určité pozici štrejchnout pedál o přední kolo tzv. overlap. Plnokrevný dráhový rám a vidlice nemají vrtání pro montáž brzdy.

Řidítka
Volba řidítek kopíruje silniční cyklistiku. U hromadných disciplín se vozí oblouky. Mimo jiné tomu tak je i z bezpečnostních důvodů - nikdo nestojí o to mít zapíchlé bullhorny v ledvinách :-). Při časovkách a stíhačkách se montují hrazdy. Oblouky se oproti silničním liší svým tvarem. Zejména na sprint bývají hlubší a užší. Šířka se pohybuje kolem 40cm a hloubka 17cm. Dráhová řidítka jsou prostá prolisů pro bowdeny a průměr trubky bývá větší než u silničních - nelze namontovat běžnou silniční brzdovou páku. Důvody jsou opět prosté. Hlubší a užší řidítka zajistí lepší aerodynamiku soustavy jezdec-kolo a v neposlední řadě jsou užší řidítka z trubky většího průměru tužší.

časovkářské bullhorny s hrazdou	hluboké sprinterské oblouky

Kola a obutí
Když pomineme odlišnost dráhového náboje (bude rozebráno ve druhé části), kola se nijak zvlášť neliší od obyčejných silničních. Závodí se jak na discích, loukotích, tak klasických drátových zápletech běžně od 12-ti po 36 drátů. Kola se volí podle disciplíny a podmínek. V hale je možné vidět disk vepředu i vzadu, na otevřené dráze, kde může fouknout, se dopředu sahá po loukoti, či pleteném kole, kteréžto nejsou tolik náchylné na boční vítr.

karbonová loukoť Bayer BCthree	detail radiálně zapleteného předního kola plochými dráty

Dříve se výplet v místě křížení často omotával tenkým měděným drátkem a zaletovával, aby po sobě dráty nemohly klouzat. Ono klouzání má za následek nežádoucí kroucení zapleteného kola. Od této praxe se postupně odstoupilo. Jednak nástupem kvalitnějšího materiálu a technologií umožňující radiální, tedy nekřížené, výplety předních kol a levé strany kola zadního, často z plochých aero drátů. Do jisté míry tento ústup i přikládám přechodu od pozinkovaných špic k nerezovým, na kterých bez předchozí povrchové úpravy kyselinou pájka uspokojivě nedrží.
Na velodromu se vozí výhradně galusky. Jednak kvůli nižšímu valivému odporu oproti plášťům, druhak kvůli bezpečnosti. Případný defekt se lépe dojíždí na nalepené prazdné galusce než na plášti s prázdnou duší. Přilepená galuska stále drží na ráfku i prázdná, kdežto plášť s kevlarovou patkou se může snadno, hlavně v klopení, vyzout a následný pád je často nevyhnutelný. Na některých velodromech jsou z tohoto důvodu pláště explicitně zakázané. Galusky můžeme vidět jak silniční, tak speciální dráhové - bavlněné i hedvábné. Jedná se o tenoučké lehké (hedvábné galusky atakují hmotnost 100g) šlupečky, někdy používané na krytých oválech s palubkou.

To je pro tentokrát vše. Ve druhém díle dokončíme popis dráhového kola zaměřením se na jeho pohon.